Pro Dášu...

Milá Dášo,

jsou zprávy, na které se těžko hledají slova. Ta o Vašem odchodu je jednou z nich.

Ve škole bývá málokdy ticho. Pořád se někdo na něco ptá, něco vypráví, někdo se směje. A pak přijde chvíle, kdy se člověk zastaví a nejraději by řekl jen: Děkujeme.

Za Vaši laskavost. Za trpělivost s dětmi. Za vlídné slovo i za obyčejné chvíle, které nám teď vůbec obyčejné nepřipadají. Za to, že jste byla jednou z nás.

V keramice jste děti učila, co všechno může vzniknout z kousku hlíny. A přitom jste jim dávala ještě něco, co se do žádné pece nevejde — svůj čas a pozornost. Povzbuzení, když se nedařilo, a radost, když se to povedlo.

Právě tak si Vás budeme pamatovat. Mezi dětmi, kterým jste měla tolik co dát.

Budete nám chybět, milá Dášo.

Myslíme na Vaši rodinu a všechny, kteří Vás měli rádi. V jejich zármutku jsme s nimi.

S úctou a vděčností Vaši kolegové